| UKÁZKA
Podoba panny pláč
II
Milý
 není
návratu
propastí,
kterous mi vyťal v hrudi
napadaly
kousky bláta, krve a mrtvého listí
vzpomínky
se zrcadlí ve vyschlém řečišti
a
mění tvář
/nevím,
co je slza/
tvé
oranžové tělo září nad hlubinou
jako
měsíc
Milý
tvou
podobu jsem dávno zapomněla
poznám
tě po vůních, po ústech
Ticho
hor
do
hrdla se mi zahryzl verš o počátku konce
neříkám
kam
ses mi ztratil
ale
– kam sama sobě jsem se ztratila
tvé
velké bílé ruce pronásledují mě jako labutě
jejich
pozdní něha napršela za soumraku
Milý
tu
propast jsem zasypala kamením a ptačím trusem
je
to hora – bolest
III
Déšť křtí obrovské rybí břicho
nafouklé smrtí, početím
břicho muže a ženy přenáší poselství konečnosti
bříška tvých prstů se potkala s mým čelem
v mém břiše zanikneš
smolné sloupy vykvetly jedovatě
tvá hlava se zanítila
propálila mi prsní kost
v těle se zabydlila noc
oči zatrnuly
– kam ses ztratila?
vítr, o kterém nevím, tě vnesl do mého těla
– jsem pramenem, slzou i slinou našich úst
z mého těla září krev, zlato a žluč
IV
Tyto dny ke kterým jsi přikován
ze kterých nelze uniknout
které na tobě ulpívají jako šupiny
Mlčení rybích úst
je jako má slova
nepatrné otisky bolesti
Ticho dlouhotrvajícího výkřiku
krev sní o úniku
touží tryskat
Zařízni rybu za hlavou
písek pustého jezera
zaskřípe tvými kroky
Přijď lásko
očisti mé ruce
trnou oči mé milé
| 
