UKÁZKA
Velká biskupovská noc
ZE STÍNU MÉ POEZIE VYSTUPUJE MÁ PODOBA ŠÍLENÁ
ta touha milovat
voda klopýtá
přes paže jak přes kameny
ta touha zahryzlá do ticha
ta touha těhotná
kdy v břichu
stoupá katedrála světla
z maličkých
slz
kdy něha a strach
se spojují
a nad hladinu
se spouští
tenoulinké větve
vrb
JEZERO JE TICHÉ A PŘIVOLÁVÁ VŠECHNA MOŘE
všemi ústy vyvrhuje stesk do skal
paměť lidstva je jen bílá plachta
Procházející milenci utkvěli i jejich zlatá těla
uschlá vážka – hlavu zvrácenou nazad –
se oddává poslední rozkoši
Odstupujeme od svých těl
prohlížíme je
a odkládáme jako vydlabaný kmen
tak jsme se očistili
hnisající rány nemocného muže jsou bílé hvězdy
Kanada, Rocky
Lake, 19. července 2001
NAKONEC JE TOMU VŽDYCKY TAK:
v každém setkání rozmlouvám se sebou sama
a něha kterou přijímám není než má vlastní něha
pokrývám jí ztichlé tělo
šplouchá v něm vzdálená voda
do jaké skály jsme se obtiskli
jaká lastura nás vyvrhla
čí a k čemu jsme vnitřností
ZA NEHTY NA NOHOU MÁ ČERNOU A ZLATOU VŮNI
uvízlý příliv za bouře
marně dnes hledáš bránu
všechny vchody jsou zavřené
jen chodidla zvrásnila cesta
černá pěna se zachytila tu a tam
s příslibem svítání v daleké zemi
z nádoby puklé na úbočí vytéká hustá šťáva z višní
voní křehké a zotvírané tělo
Dillí,
13. července 2003
|